Foyer
Květen 2024
Editorial: Láska a umění
Květnové číslo našeho časopisu se zaměřuje na téma láska a z prvních řádků slavné Máchovy básně Máj by se mohlo zdát, že mluvíme o romantickém citu, o „cukrování hrdliček“. A někdy je to opravdu tak, zvlášť na jaře, kdy ptáci stavějí hnízda, stromy se oblékají do čerstvé zeleně a rozkvétající pampelišky pokrývají louku jako rozsvícené lampičky. Člověk v této době silněji vnímá spontánní přitažlivost a vášnivé spojení, díky němuž se rodí nový život – mezi lidmi i v přírodě. Vášeň jiskří, burácí a zaplavuje nás a je velký dar, pokud ji okusíme…
Když ale třeba Gustav Mahler v souvislosti se svou druhou symfonií nazvanou Vzkříšení píše, že „nesmírná láska prosvětluje naše bytí“, možná má na mysli ještě něco jiného. Něco „hlubšího a vyššího“, jak by řekl choreograf Jiří Kylián. Roznícená zamilovanost pomine, růžové brýle spadnou a člověk, do něhož jsme se zahleděli, ukáže stinné stránky. Pampelišky odkvetou, chmýří rozfouká vítr a s podzimem nás po ránu zastihne mráz. Náš sebeobraz, který jsme si vybudovali, abychom byli milovaní, se rozpadne. Něco se nám nepodaří, opakovaně selžeme a nedostojíme ideálu, který jsme si o sobě vytvořili. A co potom? Láska ze světa zmizí?
Učenci nás upozorňují, že v klasické řečtině lze lásku vyjádřit mnoha způsoby, například slovem erós, filia nebo agapé. Vzdělanci se občas snaží tyto pojmy přesně popsat a rozlišit, případně je postavit proti sobě. Ano, erós může být sobecká touha, filia přátelská náklonnost a agapé obětavá starostlivost, ale k čemu škatulky? V každé z nich něco chybí, do žádné se nevejde ono „bytí“ jako celek, o němž svou hudbou hovoří Mahler – a nejen on. Dobré umění nám vždycky potenciálně nabízí nadhled a vhled, osvobozuje nás z dílčího postoje, z jednostrannosti a konfliktu. Přenáší nás do jiné dimenze, která není únikem z reality, ale rozšířením pohledu na ni. Když sedíme v divadle, v koncertní síni nebo nad knihou básní, dostáváme šanci otevřít se a překročit sami sebe. Přítomný okamžik se stane věčností a my nahlédneme celek reality nově, abychom se do něho mohli zamilovat bez škatulkování – úplně a napořád. Přijmeme jaro i podzim, vítězství i selhání, krásu i ošklivost.
Nejspíš budeme muset do galerie, na koncert nebo do divadla přijít mnohokrát, než se nás hudba, obraz, tanec nebo příběh dotknou natolik, aby naše omezená perspektiva dostala trhlinu. Ale až se to stane, světlo si k nám najde cestu
Markéta Stinglová
zastupující šéfedaktorka
Sdílet na sociálních sítích
