Miluji! Anebo nenávidím?

„Nesahej na mě! Na nic se mě neptej! Nic mi neříkej! Zůstaň se mnou!“ píše dramatik Samuel Beckett v jedné ze svých absurdních her. Lidé se hádají a usmiřují, sbližují a odcizují, scházejí a rozcházejí. Někdy si myslí, že je lepší, když jsou sami. Často svá intimní pouta stvrzují manželským slibem a doufají, že jim sňatek přinese štěstí. Vdávají se a žení z vášně, z donucení či z pragmatismu. Souznění se časem prohloubí, nebo definitivně odumře. Stává se také, že spolu lidé zůstanou, ale záměrně si ubližují. CO TO JE VLASTNĚ LÁSKA? „Setkával jsem se s tím tajemstvím znovu a znovu, ale nikdy jsem ho nedokázal vysvětlit,“ říká C. G. Jung, slavný psycholog. Na scénách Národního divadla si pod láskou představíme hlavně mezilidské vztahy – a jejich nejrůznější podoby můžeme zkoumat v komediích, tragédiích, operách i baletech.

Nezničit křehkou květinu

Romeo a Julie! Dávní milenci, kteří nás svou nezkrotnou vášní a smrtelným smutkem nepřestávají fascinovat od chvíle, kdy je před více než čtyřmi sty lety vytvořil proslulý dramatik William Shakespeare. Jejich příběh inspiroval různá umělecká díla, například operu Charlese Gounoda, kterou uvádíme ve Státní opeře a o níž jsme se zmiňovali v minulém čísle Foyeru, anebo balet skladatele Sergeje Prokofjeva v choreografické a režijní úpravě Johna Cranka, jenž měl premiéru v roce 2022 rovněž v ve Státní opeře. Cranko dokázal vyprávět lidské osudy prostřednictvím strhujícího tance, ale i působivého hereckého výrazu. Zcela beze slov. A kolikrát se naše emoce do slov skutečně nevejdou?! Zatímco v Shakespearově hře se Romeo vyznává rozevlátými verši láska je šílenství, jak každý ví, zákeřný jed i balzám hojivý, v baletu svou závrať vyjadřuje úchvatnými pohybovými variacemi. Po Julii touží, ale jejich znesvářené rodiny jim nechtějí společný život dovolit. Má lásko, z nenávisti zrozená, osudná lásko, vyvedlas to skvěle: milovat musím svého nepřítele, tančí Julie. S Romeem se nechá oddat tajně. Nenávist příbuzných však neustává, a tak mladí milenci nakonec tragicky zemřou. Odkaz jejich oddanosti však zničit nelze...

Touhu po lásce, která je bezpodmínečná, vnímáme i v dalším slavném opusu, Figarově svatbě. „Tato Mozartova opera patří k jeho nej­dokonalejším výtvorům, jak hudebně, tak dramaticky,“ vyjadřuje svůj obdiv dirigentka Julia Jones, která se na inscenaci ve Stavovském divadle podílí. „Z té hudby k nám promlouvá Mozartova duše. Dotýká se nás svým humanismem a emocionalitou, často s využitím těch nejjednodušších gest.“ Příběh bláznivého svatebního dne ale úplně jednoduchý není, je barvitý, plný intrik a zápletek. Moderní ztvárnění, v němž se z hraběte Almavivy stává developer a Figaro se Zuzankou bydlí v jeho satelitním městečku, není samoúčelné, klade řadu otázek. Už úvodní scéna se sekačkou, která nemilosrdně zničí křehkou květinu, naznačuje, že komediální příběh obsahuje vážnější tóny. „Je to ta nejlidštější opera, jakou znám,“ podotýká Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery. „Odhaluje všechny naše přednosti i slabosti...“ Almaviva sice nemístně svádí krásnou 

Zuzanu, místo aby se věnoval své ženě, ale manželka mu nakonec odpustí a Figaro se Zuzanou se přes všechny nástrahy vezmou. Opera končí smířením a nadějí, které se odrážejí i v Mozartově závěrečném očistném chvalozpěvu.

Romeo a Julie po sobě prahli, ale okolnosti stály proti nim. Figaro a Zuzana se mají rádi a překážky překonávají... ale co se stane, když se lidé musejí vzít, ačkoli mezi nimi žádná láska není?

Jed, groteska a nízké pudy

Vávra se napije otrávené kávy a řekne: Maryško! Proč jseš na mě taková zlá? Ubyde ti, když se na mě vlídně podíváš? Poslechni! – Nic ti nebudu vyčítat, nikemu nebudu hrozit, jen dyž trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. Pak hrnek vyprázdní.

O známé divadelní hře Maryša prohlásil režisér Jan Mikulášek, že je „brilantně napsaná, krutá a beznadějná“. Ukazuje neutěšený stav mezilidských vztahů, v nichž místo porozumění a ohleduplnosti panuje sobectví, omezenost a nenávist. Vrcholné dílo českého vesnického realismu bratří Mrštíků vzniklo na konci devatenáctého století a stavělo na předem dohodnutých sňatcích, do nichž lidé nevstupovali dobrovolně – ale vážně se dnes chováme o tolik lépe? „Maryšu máme pod kůží tak trochu všichni,“ dodává mrazivě dramaturgyně Marta Ljubková. Atmosféra, která ve hře vzniká, se může zrodit všude tam, kde pro své blízké vytváříme restriktivní prostředí. Pokud frustrace nevyústí přímo ve vraždu nebo sebevraždu, přijde vzpoura nebo deprese a rezignace... Maryša byla do manželství vehnána proti své vůli, vzepřela se a nesla následky. Nebylo by lepší, kdyby se do takové situace nemusela vůbec dostat?

Opera Sternenhoch Ivana Achera, zkomponovaná speciálně pro Národní divadlo, odkrývá vztah, který je ještě temnější než svazek Maryši s Vávrou. Acherův opus v režii Michala Dočekala vychází z novely filozofa Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha a přenáší na jeviště podstatou část její hrůzostrašnosti. Unikátní kombinace nízkého a vysokého, grotesky a hororu, vznosných myšlenek a sprostoty zaujme každého, kdo se nevšední zkušenosti otevře. V Klímově textu si Sternen­hoch vezme neduživou Helgu, k níž ho cosi přitahuje. Helga mu dá dítě, ale porod v ní rozbouří dosud potlačované démonické síly. Žena z nenávisti k manželovi dítě zavraždí, Sternenhoch ji uvězní a ona umírá. Svého bývalého muže pak Helga ze záhrobí navštěvuje, dokud Sternenhoch nezešílí. Co je realita a co fantazie, není zcela jasné, a není to jasné ani v Acherově opeře, která explicitně pracuje s materiálem snu. „Dávejte pozor na to, co se vám zdá,“ upozorňuje Ivan Acher. Sternenhoch se svým snem varovat nenechal... Opus, jehož libreto je napsané v esperantu, staví most mezi grandiózní operou a satanským rituálem, krásou a ošklivostí, láskou a nenávistí. Ladislavu Klímovi se zdálo, že svět je smetiště, po němž jsou lidé vláčeni svými nejnižšími pudy. Všechno řídí zvířecí přízemnost, touha po slasti a snaha vyhnout se utrpení. Ovšem takový svět byl pro Klímu groteskní, jak upozorňuje operní dramaturg Ondřej Hučín. „Proto je v díle tolik laciných žánrů – horor, sadomasochistické porno či pokleslá humoreska. Klíma ale zároveň zarputile ukazuje cestu ven z této pozemské špíny: nahoru. Proto jeho vzletné filozofické pasáže. Acher zachovává Klímovu základní dějovou linku, ale ne důsledně, zachycuje spíš klíčové obrazy, momenty. Navozuje snový dojem. Klíma je filozof, Acher je básník.“

Směšný boj a happy end

Svatba je malebný mravný menuet, plný pompy a parády – a pak přijde manželství. V něm člověk jak při rejdováku rejdí a rejdí, až dorejdí a padne do hrobu, říká hrdinka Beatricie v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic. Oblíbená komedie provokuje kromě jiného příběhem dvou lidí, kteří se panicky bojí závazků. Není divu, napadne nás, když si vzpomeneme na Maryšu nebo Sternenhocha. Lepší je být sám a pečlivě střežit svůj prostor… Nechápu, jak se může někdo zblbnout láskou, vysvětluje svůj postoj hrdina Benedik. Dokud mám všech pět pohromadě, nebudu ze sebe dělat pitomce. Jedna žena je hezká – mně je to málo. Jiná chytrá – to nestačí. Další ctnostná – no a co? Dokud všechny ctnosti nemá jedna žena, žádná žena nebude mít tu čest mít mě. Beatricie nevěří mužům, Benedik se nikdy nechce ženit. Promyšlená intrika jejich přátel ovšem spustí kolotoč zdánlivých nedorozumění, která nemůžou vést k ničemu jinému než k závěrečné šťastné svatbě… Režisérka inscenace Daniela Špinar se netají tím, že Mnoho povyku pro nic má ze všech Shakespearových komedií nejraději. „Člověk si namlouvá, že může být sám a prodírat se životem v osamělém opancéřovaném voze. Protože kdo miluje, je zranitelný. Jenže takový souboj je nejen směšný, ale hlavně marný! Každá lidská bytost potřebuje lásku přijímat i dávat. Jde o jednu z nejkrásnějších a nejmysterióznějších věcí na světě. A Shakespeare všechno vtělil do osudu a replik dvou ‚zabejčených‘ hrdinů tím nejpůvabnějším způsobem.“

V činoherní inscenaci Pýcha a předsudek, která vychází ze slavného románu, si k sobě svéhlaví protagonisté rovněž hledají cestu poměrně složitě. Anglická spisovatelka Jane Austenová žila na přelomu osmnáctého a devatenáctého století zdánlivě osaměle – zůstala neprovdaná, což bylo na její dobu netypické. Byla však nezávislá, vzdělaná a život si dokázala vychutnat. Pýcha a předsudek, její mistrovské dílo, líčí rodinný život na anglickém venkově a snahu rodičů najít ženichy pro pět dcer. Jednou z nich je mladá paličatá Elisabeth (v mnohém přípomínající Jane), která se seznámí s arogantním panem Darcym. Jak by se mohla provdat za takového nafoukaného protivu? Nikdy! Když jí Darcy vyzná lásku, odmítne ho a rozzlobeně mu vyčte celou řadu věcí, jichž se údajně dopustil. Hluboce pokořený Darcy odejde, záhy jí ale napíše dopis, v němž se ospravedlní.

„Ona si ráda něco myslí, touží mít svůj názor, hlavně na ostatní lidi. Je kritická, má pocit, že všechno ví,“ vypráví herečka Magdaléna Borová, která Elisabeth na jevišti ztvárňuje. „Vztahům se trochu posmívá, možná jako dnešní mladí lidé. Ti jsou zdánlivě sebevědomí, ale je to jen krusta, obrana. Pod ní je křehký člověk, který touží po lásce a po dobru. A stejně to prožívá i Elisabeth. Darcy ji přitahuje od první chvíle, ale ona to překryje pohrdáním. Velkým obloukem musí znovu dojít k tomu, že se jí ten muž opravdu líbí.“ Hrdinové se nakonec do vztahu vrhnou, příběh má happy end. Magdaléna Borová a Pavel Batěk, představitel Darcyho, byli do sebe před lety také zamilovaní. „On byl moje první láska,“ upřesňuje Magdaléna.

V čem spočívá naše lidství?

Zatímco Pýcha a předsudek je „rodinný román“, okouzlující baletní komedie Coppélia je „rodinný balet“. Rovněž se odehrává na venkově, tentokrát v Haliči, v pohraničním městečku na východě Rakousko-Uherska. Poprvé byl uveden roku 1870 v Paříži a vypráví o Swanildě, podnikavé a bystré vesničance, jež plánuje svatbu s pohledným Franzem. „Není tam žádný princ ani princezna, jen chlapec a dívka, kteří se do sebe zamilují,“ říká choreograf Ronald Hynd, jehož verze, kterou Státní opera uvede, pochází z roku 1985. „Je to o životě… Myslím, že proto je ten balet tak úspěšný. Diváci se s tím nekomplikovaným půvabným příběhem mohou ztotožnit.“ Než se však zamilovanému páru podaří šťastně vstoupit do manželství, musí opět zdolat obtíže. Franze zaujme záhadná Coppélia, která sedává na balkoně a tváří se odtažitě. Swanildě se to vůbec nelíbí a nakonec přijde na to, že krásná dívka je jen loutka, kterou zkonstruoval podivínský doktor Coppélius. Kdo je vlastně Coppélia? Co představuje? Doktor se snaží mechanickou hračku oživit, ale nedaří se mu to, a tak si usmyslí, že by jí mohl vdechnout Franzovu duši.

Za duchovního otce panenky Coppélie je považován německý spisovatel E. T. A. Hoffmann, jehož fantasticko-romantické novely na začátku devatenáctého století udivovaly čtenáře vizemi o oživlých loutkách a jejich tajuplném působení na svět lidí. Motiv živého automatu byl spojen s tehdejší evropskou módou... a dnes bychom tento trend mohli propojit s nástupem umělé inteligence. Ozývají se ustrašené hlasy, že chytré stroje nás ohrozí, ukradnou nám naše lidství. Je to ale opravdu tak? Možná nás jen vyzvou k tomu, abychom se nad sebou znovu zamysleli. V čem naše lidství vlastně spočívá? Swanilda a Franz se z osidel záhadné loutky i jejího tvůrce každopádně vymaní – možná i proto, že stroje milovat nedokážou. Lidská láska je silnější.

Text: Markéta Stinglová a redakce
Foto: Patrik Borecký, Serghei Gherciu, Zdeněk Sokol, Martin Špelda