Dívka s emailovýma očima

Vesnická dívka Swanilda, její snoubenec Franz ani podivínský doktor Coppélius a jeho záhadná dcera Coppélia netrpí romantickým blouzněním lidské duše, která v realitě podléhá tragickému mámení nadpřirozených bytostí z onoho světa a musí zahynout. Příčinou dramatické zápletky baletu Coppélia je dosud nepoznaný přínos dobových technických novinek a hlavně důsledků, o nichž nemáme ani tušení – nejen v milostných vztazích a společenském dění.

Neobvyklým podnětem je postava Coppélie, domnělé dcery vynálezce mechanických strojů a hraček dr. Coppélia. Krásná dívka, sedící každý den s knihou v rukou na balkoně vysokého domu, vzbuzuje pozornost nejen místních mládenců včetně Franze, ale i jeho snoubenky, žárlivé a podnikavé Swanildy. Té vadí, že si jí Coppélia vůbec nevšímá, ale naopak laškuje s Franzem.

V druhém dějství Swanilda se svými vesnickými družkami vnikne do Coppéliovy pracovny a odhalí, že tajemná krasavice je jen loutka, která teprve čeká na své oživení dr. Coppéliem. O svou duši má kvůli Coppélii přijít zvídavý Franz. Jeho životní lekce končí šťastně – loutka zůstane loutkou, Franz díky Swanildě pozná svůj bláhový omyl a je zachráněn.

Třetí dějství baletu uzavírá kolektivní svatba vesnických párů včetně Swanildy a Franze, která patří k folklorní tradici zemědělských regionů. Příběh se odehrává v Haliči, v pohraničním městečku na východě Rakousko-Uherska, na území původního slovanského osídlení, kde byly v devatenáctém století rozmístěny posádky mnoha národností – Poláci, Rusíni, Maďaři, Češi, Židé. V letech 1777 až 1918 podléhaly habsburské monarchii.

Autor hudební partitury Léo Delibes (1839–1891) byl žákem Adolpha Adama, hudebního skladatele romantického baletu Giselle, ou les Wilis – Giselle aneb Víly z roku 1841. Delibesova umělecká tvorba je zakotvena v životní realitě Francie té doby. V jeho skladbách rezonuje společenská atmosféra, naplněná nadějemi napoleonských reforem. Delibes již studoval hudbu na Pařížské konzervatoři, když byl v roce 1848 Napoleon III. řádně zvolen prvním prezidentem francouzské Druhé republiky a poté se v roce 1852 prohlásil za císaře Francie a založil Druhé francouzské císařství.

Po úspěchu Světové výstavy v Paříži roku 1867 ředitel Pařížské císařské opery Émile Perrin požádal Delibese, aby zkomponoval balet na téma tančících automatů. Ten měl za sebou již svůj první balet La Source – Pramen (ve spolupráci s Ludwigem Minkusem). Se svými osvědčenými spolupracovníky, libretistou 

Charlesem Nuitterem a choreografem Arthurem Saint-Léonem, se rozhodl využít popularity novel německého spisovatele a hudebního skladatele Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna. Dramatické ztvárnění Hoffmannových fantastických povídek patřilo od roku 1851 do repertoáru pařížského divadla Odéon. Pro Coppélii poskytl inspiraci Hoffmannův Der Sandmann – Písečný mužíček, příběh o podivínském vynálezci mechanických strojů dr. Coppéliovi a jeho výtvoru, oživlé loutce.

Baletní „divadlo na divadle“ Fête de la Cloche – Slavnost zvonu se sledem tematicky řazených scén včetně předání nového zvonu místnímu kostelu bylo de facto holdem Napoleonovi III. a jeho manželce císařovně Eugenii, přihlížejícím v císařské lóži. Měsíc před premiérou, 20. dubna 1870, byly totiž reformy Napoleonovy císařské vlády ve Francii opětovně potvrzeny veřejným plebiscitem a schváleny Národním shromážděním.

Na premiéře 25. května úvodní Valse des Heures – Valčík hodin situoval dožínkový obřad na oslavu dokončení celoročních zemědělských prací před Pavilon hodin v Tuilerijském paláci. V průběhu baletních čísel jen scéna Vojna a mír připomínala hrozbu trvalých válečných událostí, které sužovaly devatenácté století: Vojenský tanec dvanácti „janičářů“ s šavlemi proti dvanácti „husarům“ v provedení travesti zakončila tematická variace baleríny, ztělesňující Mír s olivovou ratolestí v ruce. Kolektivní Svatební tanec mladých vesnických párů se tančil na českou polku. Oslava úspěšného pracovního roku za účasti všech hostů, včetně církevních a místních hodnostářů, starosty a vévody – majitele panství s manželkou, skončila podle tehdejších folklorních zvyklostí svižným Galopem ve dvoučtvrtečním rytmu.

Premiéra 16. května 2024 ve Státní opeře