Tváře české hudby: Antonín Dvořák a další

Dvořák byl s Národním divadlem spjat po celou svoji kariéru. V roce 1862 se coby violista Komzákovy kapely stal členem orchestru nově otevřeného Prozatímního divadla. V orchestru setrval do léta 1871. V roce 1874 zazněla v Prozatímním divadle premiéra jeho opery Král a uhlíř, následovaly opery Tvrdé palice, Vanda a Šelma sedlák. Sólisté, sbor a orchestr Prozatímního divadla provedli v roce 1880 na Žofíně premiéru Stabat mater. První Dvořákovou operou uvedenou na jevišti Národního divadla se 20. listopadu 1883 stala druhá verze Dimitrije, první skladbou však byla slavnostní předehra Husitská, uvedená během Slavnostní akademie k otevření Národního divadla o dva dny dříve. Za skladatelova řízení bylo v Národním divadle 25. února 1887 v kontinentální premiéře uvedeno oratorium Svatá Ludmila. Po Dvořákově smrti 1. května 1904 byl v Národním divadle provedením jeho Requiem 19. května zahájen Cyklus na paměť Antonína Dvořáka, během něhož byly uvedeny jeho stěžejní skladby.

Písňový recitál VIII připomene i další letošní výročí. Prvním z nich je 170. výročí narození Leoše Janáčka (3. 7. 1854 – 12. 8. 1928). Letos uplyne i 150 let od chvíle, kdy vzniklo přátelství Dvořáka s Janáčkem, tehdejším žákem pražské varhanické školy. Mladý muzikant se tehdy zajímal mimo jiné o tzv. ceciliánskou reformu chrámové hudby, které byla věnována pozornost v kostele sv. Vojtěcha nedaleko Národního divadla, kde Dvořák působil jako varhaník. Oba muži řešili nejen společné umělecké zájmy a vzájemně se ovlivňovali, ale také několikrát vyrazili na putování po Čechách. Přátelskou oddanost projevoval Janáček například uvedením řady Dvořákových skladeb v Brně, některé za skladatelovy přítomnosti, a dedikoval mu své Mužské sbory.

Vztah Národního divadla k Janáčkovi byl za jeho života poněkud proměnlivý. V roce 1891 uvedlo jeho balet Rákoš Rákoczy, ale když v roce 1904 nabídl k provedení právě dokončenou Její pastorkyňu, byl odmítnut. Až v roce 1916 se šéf opery Karel Kovařovic uvolil dílo s vlastními úpravami uvést. I přes Janáčkův vzrůstající mezinárodní věhlas, musely i všechny jeho následující opery s výjimkou Výletů páně Broučkových, které měly premiéru v Praze roku 1920, projít zkušebním uvedením v Brně. V mezinárodním měřítku se Janáčkovi podařilo jeho přítele a mentora Dvořáka v proniknutí na světové scény výrazně předběhnout. Zatímco Dvořákova Rusalka byla ve Vídeňské státní opeře uvedena až v roce 1987 a v Metropolitní opeře v New Yorku v roce 1993, Janáčkovu Její pastorkyňu slyšela Vídeň už v roce 1918 a New York o šest let později.

Letos na podzim uplyne osmdesát let od bestiál­ního umučení několika českých skladatelů, mezi nimi i Janáčkova žáka Pavla Haase (21. 6. 1899 – 17. 10. 1944). Pocházel z brněnské židovské rodiny, jeho mladší bratr Hugo se proslavil jako divadelní a filmový herec. Působil v Klubu moravských skladatelů, také jako hudební kritik a publicista. Je autorem tragikomické opery Šarlatán (1938). V roce 1939 začalo jeho život ovlivňovat pronásledování židovského obyvatelstva. Koncem roku 1941 byl deportován do Terezína, kde se mu i přes tvrdé životní podmínky dařilo komponovat. Mezi jeho dochované skladby terezínského období patří Čtyři písně na slova čínské poezie (1944), které měly premiéru v podání jeho spoluvězně a pozdějšího sólisty Národního divadla Karla Bermana. Dne 16. října 1944 byl převezen do Osvětimi, kde byl následující den zavražděn v plynové komoře.

 Foto: Archiv ND